DechHor.cz

Text a foto: Viktor Kuna

(Outdoor, 2008, pův. verze)

Byl poslední týden v srpnu, kdy mi server „lezec.cz“ přinesl nového kamaráda Martina, kterým jsme se den po našem seznámení sešli, abychom za Prahou nabrali jeho známou Petru a vydali se ještě s mým dalším kamarádem Oliverem na horu Wildspitzi (3 774 m). Ta je nejvyšším vrcholem Ötztalských Alp a Tyrolska a druhým nejvyšším vrcholem Rakouska.

Cesta a příjezd do Ventu

Oliver, který pochází z rakouského Badenu, secesního lázeňského městečka blízko Vídně, na nás čekal na parkovišti v Linzi. Ale právě cesta do Ötztalských Alp přes Linz se ukázala jako asi ta nejhorší možná varianta; z hranic do Linze to autem trvá skoro věčnost a jak katastroficky se jede z Prahy do Budějovic a na hranice - ať již přes Písek nebo kolem Benešova - to všichni víme. Lépe by bylo jet přes Mnichov a Garnisch Partenkirchen a za městem Imst odbočit do Ötztalu.

Naše putování však vedlo kolem Innsbrucku a teprve po dalších asi sto třiceti kilometrech jsme najeli na Ötztalskou sto osmdesát šestku a po ní se dostali do poslední obce údolí, Ventu (1890 m).

Hned na kraji vesničky je po pravé straně docela velké travnaté parkoviště, kde si Martin s Petrou vedle auta postavili stan. Sice tam někde visí nápis se zákazem stanování, ale když se stany zabalí brzy ráno, tak to tam nikoho nezajímá.

Jelikož to na déšť nevypadalo, my s Oliverem jsme si vlezli jen do žďáráků. Byla jasná obloha. Zbožňuji takovéto usínání s pohledem na hvězdy, když mi mrzne jenom nos. Poslední kilometry Oliver již u řízení v autě usínal, takže jsem brzo slyšel jeho pochrupování. V duchu jsem napočítal deset let, co jsme se neviděli. Po našich společných výstupech na Gross Glockner (3 798 m) a Grand Paradiso (4 061 m) v letech 1993 a 1994 jsme se naposledy viděli v roce 1997 po mém koncertě na festivalu „Musik als Metapher des Lebens“, který jsem tehdy ve Vídni založil a řídil. Oliver mezitím zlezl mnoho horských velikánů včetně Elbrusu a osmitisícovek jako Manaslu a Gasherbrum II. Já až do loňského léta, kdy jsem po delším čase opět putoval po Rile a Pirinu, na kopce zapomněl.

Výstup na Brezlauer Hütte

Druhý den ráno byla trochu mlha, ale rychle klesla a bylo hezky. Zabalili jsme, nějakému prckovi zaplatili čtyři eura parkovného a po krátké snídani jsme se vydali směrem k lanovce, abychom se co nejrychleji dostali k chatě Brezlauer Hütte, kde jsme plánovali přespat. Tato dvousedačková lanovka, Wildspitzebahn, jezdí již od osmi hodin ráno a končí v místě zvaném Stabein, ve výšce 2365 m. Umožní stihnout vrchol ještě tentýž den. Poslední možnost se svést dolů je v půl šesté navečer, zpáteční lístek stojí 8,80 Euro, jedním směrem 6,70 Euro, batoh zdarma. Od konce lanovky k Brezlauer Hütte, která je o 500 výškových metrů výše, jsme potřebovali hodinu a půl po pohodlné pěšině. Jinak se šlape z Ventu k chatě tak tři hodiny, sice po pořádné cestě, ale do strmého kopce. My tam dorazili ještě před polednem, takže jsme se za tohoto krásného počasí rozhodli téměř ihned vyrazit na vrchol a zdolat dalších 950 m výškového rozdílu.

Petra se na výstup na vrchol necítila a rozhodla se, že si udělá vlastní odpolední výlet v okolí chaty.

Výstup na vrchol

V sušárně chaty jsme s Martinem a Oliverem nechali všechny nepotřebné věci, trochu popovídali se slovensky mluvícím personálem dívčího pohlaví, který Oliver označil slovem “hübsch“, a vyrazili. Napřed severozápadně mírným stoupáním do doliny Mitterkar, kde jsme za chvilku minuli malé zelené pleso, na které pak člověk při ohlédnutí může ještě dlouho koukat, a po krátké době vstoupili na ledovec Mitterkarferner. Jelikož je celý pod kamením, je tu led vidět jen při zvednutí kamenů. V závěru doliny je třeba si nasadit mačky a vydat se kolmo vpravo. Po chvíli je nutné i jištění cepínem, neboť svah je stále prudší a směřuje k ledovému srázu mezi skalami ve tvaru „V“.

Střední část tohoto žlabu je při nedostatku sněhu nutno překonat pravou stěnou - asi desetimetrovým úsekem strmých, málo členitých ploten. Tudíž kus stoupáme, kus traverzujeme směrem doleva, až se dostaneme na prudkou skalní partii hřebene vpravo od sedla Mitterkarjoch.

Tato skála je dnes výborně zajištěna ocelovými lany, kterých je možno se přidržovat a rychleji se pohybovat. My, kromě Olivera, jsme zde použili ferratové úvazky a na skále přece jen sundali mačky. Kromě ocelových lan jsou tu nastřelené také borháky k slanění nebo jištění, kdyby ocelová lana byla pod sněhem. Jinak cesta je všude dostatečně značená. Po dosažení hřebene nad sedlem Mitterkarjoch jsme kousek sestoupili na relativně rozsáhlý ledovec Taschachferner, kde jsme si popovídali se skupinou Rakušanů, kteří si zde ve sněhu postavili stany a chystali se přenocovat.

Od tohoto místa až na vrchol je třeba být navázán na lano. Již od okraje hřebene je stále více trhlin. Zatím se sice dají celkem bez problému překročit, ale jistě je tu i mnoho skrytých pod sněhem.

Po chvíli chůze jsme již viděli oba vrcholy Wildspitze a narazili i na stopu vedoucí z pitztalské strany. Počasí nás přesvědčovalo, že modrá obloha vydrží celý den.

Vrcholy Wildspitze

Severní vrchol byl díky silnému ledu ještě donedávna vyšší než jižní. Dnes pro úbytek ledu je skalnatý jižní o něco vyšší.

Od Breslauer Hütte k vrcholovému kříži na jižním vrcholu se v průvodcích uvádí tři a půl až čtyři hodiny stoupání. Je třeba ale počítat spíše se čtyřmi hodinami. Jelikož kolem dokola byl stále nádherný výhled a my se rádi zastavovali, abychom se často pokochali pohledem a forografovali, potřebovali jsme na vrchol téměř 5 hodin. Posledních asi 40 výškových metrů z ledovce na jižní vrchol je snadný skalní terén. Nebyl zledovatělý, takže jsme sundali mačky, něco zakousli a za chvíli jsme se již fotili u kříže.

Z jižního na severní vrchol je třeba překonat asi 200 m dlouhý, dost strmý hřeben. Zde je třeba opatrnosti a zase mačky. Ale stát na ledovém převisu severního vrcholu je opravdu krásný zážitek, je to impozantní místo svou výškou i tvarem. Pro skvělou viditelnost jsme odtud jižním směrem viděli bílý Similaun (3606 m), vlevo od něj Hintere Schwärze (3624 m), jihozápadně pak třetí nejvyšší horu Rakouska, rozložitý Weisskugel - Palla Bianca (3738 m), dále vpravo Fluchtkogel (3 500 m), Hochvernagtspitze (3 535 m) a Weissseespitze (3 518 m). Nejblížeji k Wildspitzi je Hinterer Brochkogel (3635 m), je téměř 150 metrů západně od vrcholu.

Návrat

Sestupovali jsme stejnou cestou, asi tři a půl hodiny. Na chatu jsme dorazili až za šera. Jinak při představě špatné viditelnosti se domnívám, že při sestupu z Wildspitze by mohl být vážný problém najít klíčové místo sestupu - úzký Mitterkarjoch. Asi jediný orientační bod by byl střed doliny a potom začátek skalního hřebene po levé straně, pokud by na něj bylo vůbec vidět. Po zlezení skály a žlabu za Mitterkarjoch by zase orientační pravidlo mohlo být držet se vlevo, aby zelené pleso v závěru sestupu bylo po pravé ruce.

Po příchodu na Brezlauer Hütte nás ubytovali v „lágru“ v podkroví. Myslím, že tento druh ubytování nás stál ještě méně než je normální cena na chatě pro členy Alpenvereinu, která je pouhých 6 Euro. Pitná voda je tu k dispozici zdarma v libovolném množství.

Na chatě již na nás čekala Petra, pospávala v předsíni chaty. Vyprávěla nám, jak si odpoledne vylezla na vrchol vedle chaty, Wildes Mannle (3019 m).

Druhý den, zatímco jsme my ostatní sestoupili k autu, Oliver ještě přeběhl také Wildes Mannle a chvíli po nás dorazil do Ventu. Jelikož jsme ho na zpáteční cestě museli odvést do Linze k jeho autu, cesta přes Budějovice byla opět hororem znásobeným faktem, že končil poslední víkend prázdnin a silnice byly přeplněné. Jeli jsme do Prahy přes deset hodin.

Na Wildspitzi lze stoupat též od chaty Braunschweiger Hütte (2.759 m). Výstup trvá asi pět hodin. Zde se však jedná o podstatně náročnější ledovcovou túru; k vrcholu je třeba vyrazit časně ráno, kdy sníh na prudkém ledovci je ještě nosný. Berg Heil.