Similaun v létě
Similau
n v létě Viktor Kuna (vyd. časopis Outdoor 2008, pův. verze)
Byl srpnový pátek odpoledne. Spěchám po práci domů, abych se stihnul ještě alespoň na 30 minut položit na ouško, neboť již za půldruhé hodiny musím nabrat partu a frčet z Prahy přes Rozvadov, Mnichov a Garmisch-Partenkirchen, pak kus za městem Imst přejet řeku Inn a odbočit na sto osmdesát šestku, abych se - pokud možno ještě před půlnocí - dostal s přáteli do malé tyrolské vesničky, Ventu.
Ötztaler Alpen, ve Ventu
Similaun se tyčí Ötztalských Alpách. Tato vysokohorská oblast leží na území Rakouska a Itálie a je nejmohutněji zaledněných pohořím Východních Alp. Ledovec Gepatschferner, ležící jižně nad údolím Kaunnertal, je svou délkou 9,5 km jedním z největších ledovců Východních Alp vůbec. Similaun, jehož vrchol dosahuje výšky 3 606 m , patří mezi sto třicet vrcholů Ötztalských Alp, které jsou vyšší než 3 000 m . Nejvyšší je Wildspitze se svými 3 774 metry .
Byla to naše pátá cesta do Alp, kterou jsme s Irenou tento rok podnikli. S Irenou se známe již delší dobu a seznamka na portálu Lezec nám nyní přinesla nové přátele. Dva týdny před touto výpravou Honzu, s kterým jsme společně vylezli na Muntanitz a Hochfeiler, a teď jsme se seznamovali s Luckou a Katkou. Obě odpověděli na můj inzerát „Víkend na kopec - volná místa v autě“. A tak již na první benzínce začalo být veselo.
Cesta až do Garmisch-Partenkirchenu, kde jsme sledovali světlo na vrcholu Zugspitze a smáli se, jak jsme na ní tento rok s Irenou lezli třikrát, ubíhala rychle. Dále se silnice klikatí přes Ehrwald, Fernpass a Nassereith a především Ötztalským údolím až do Ventu se nedá jet příliš rychle.
Hned na okraji Ventu nás přivítalo poměrně velké a travnaté parkoviště, kde jsme vedle auta rozbalili karimatky a vlezli do spacáků a žďáráků. Nad Luckou a Katkou jsem postavil malý přístřešek z pláštěnky a ohýbací tyčky. Na dnešní seznámení jsme ještě vypili lahvinku vína a za chvilku již všichni pochrupovali v bezdeštné noci. 
Vent je klidná vesnička. Leží ve výšce
Ráno bylo kouzelné počasí. Rychle jsme zabalili, uvařili kafe a ohřáli párky k snídani, zaplatili nějakému prckovi čtyři eura parkovného a vyrazili z horního konce Ventu směrem k chatě Similaunhütte, u které byl plánován náš dnešní nocleh. Katka za ním se svým báglem, téměř vyšším než ona sama, začala také pelášit. No a naše sprinterka Irena nemohla zůstat pozadu. Takže za chvíli jsem sotva funěl a pomalejší tempo jsme s Luckou sváděli na nutnost fotografování.
Krásu tohoto začátku cesty vytváří především pohled na Mutmalspitze (3 528 m ) a říčka Niedertaler Ache, podél které vede cesta číslo 923 z Ventu až k chatě Martin -Busch-Hütte. Similaun se ukáže teprve tak po hodině chůze, ale jen na chvíli. Po třech hodinách ostrého tempa jsme došli k Martin -Busch-Hütte. Na terase s krásným výhledem jsme pocítili chuť trochu posedět a trochu si odpočinout. Nevzdával jsem však naději, že bychom ještě dnes mohli stihnout výstup na nějaký menší kopec ze Similaunhütte.
Martin-Busch-Hütte
Chata Martin -Busch Hütte stojí ve výšce 2 501 m a je víceméně následovnice chaty Samoar-Hütte. Ta byla postavena v roce 1877 a v roce 1961 zničena lavinou. Na její zbytky jsme narazili asi dvě stě metrů nad Martin -Busch-Hütte. Samoar-Hütte byla k účelům, kterým měla sloužit, příliš malá. Proto došlo k rozhodnutí vybudovat v blízkosti této chaty možnost ubytování s větší kapacitou.
Základní kameny Martin-Busch-Hütte byly tedy položeny v roce 1938. Tehdy však tato nová stavba nesla jméno Hermann-Goering-Haus. Změněno bylo až po válce na Neue-Samoar-Hütte a jelikož stojí u rakousko-italské hranice, sloužila po válce především rakouským celníkům. V roce 1958 převzala tuto chatu po Brandenburské sekci Alpenvereinu sekce berlínská a byla přejmenovaná po Rakušanovi, který tuto chatu po válce spravoval a pro Alpenverein získal několik chat, Martin u Buschovi.
Výhled z terasy nás všechny fascinoval, až jsme si pomysleli, že i tady by nám bylo krásně. Z chaty lze též realizovat řadu výstupů na okolní třítisícovky. Například na Kreuzspitzi (Po polívce a nějakém tom radleru jsme se opět vydali na pochod. Cesta k Similaunhütte vede dále kolem potoka Niederjochbach a po chvíli nabírá výšku, až jsme se dostali pod skalnatý výběžek Sayplatten k ledovci Niederjochferner. Sklon ledovce je mírný, povrch drsný, takže použití maček je zbytečné. Martin -Busch-Hütte potřebovali něco málo přes dvě hodiny. Tudíž z Ventu cca. 6 hodin. Převýšení mezi oběma chatami dělá 580 m .
Similaunhütte, na Fineilspitzi a k Ötzimu
Soukromá chata Similaunhütte byla postavena v sedle „Niederjoch“ asi před sto lety a je výborně situovaná ve výšce
3 019 m . Stojí již v Itálii a je vhodným výchozím bodem pro výstup nejen na Similaun, ale i na Fineilspitzi. Nocleh v Matratzenlageru stojí 16 Euro a pitná voda je tu zdarma. 1 200 m n.v. pod chatou.
Jakmile jsme si na chatě trochu oddechli, Honza s Katkou se rozhodli ještě vyběhnout na Fineilspitzi (
Tito Němci, manželský pár Erika a Helmut Simonovi, se původně domnívali, že našli horolezce částečně zasypaného sněhem, který zde zahynul někdy v minulých stoletích. Což takovéto nálezy se občas přihodí.
Nicméně údiv a archeologickou senzaci vzbudila odborná analýza. Ta prokázala, že se jedná o takřka dokonale mumifikované tělo člověka z počátku doby bronzové. Tedy pravděpodobně lovce, který zde žil před více jak 5 000 lety. Byl oblečený do kožených bot s kamašemi vystlanými senem proti chladu a v kožené košili. Měl u sebe též loveckou výzbroj. Měřil
Při objevu mumie se při vyprošťovacích pracích angažoval též horolezec Reinhold Messner. Údajně byl první, kdo odhadl stáří mumie na více jak 2 000 let. Jelikož byl Ötzi nalezen na italském území, Cesta jak na Fineilspitze, tak k památníku začíná přímo nad chatou, kde stoupá po skalním hřebeni, který tvoří rakousko-italskou hranici. Tento začátek budí dojem, že dál cesta bude po rovině, ale bohužel vzápětí jsme narazili na prudké klesání. Takto nahoru a dolů, místy s použitím fixních lan, cesta pokračuje něco přes hodinu až k očekávanému památníku, kde jsme se pokoušeli dovolat Honzovi s Katkou. Ale nebyl zde signál. Nicméně jsem od nich později dostal SMS, že na chatu to stihnou kolem půl osmé večer. Což se jim podařilo.
Na vrchol
Druhý den ráno jsme po snídani na chatě vyrazili na vrchol. Výstup na nádhernou ledovou kupoli Similaunu je opravdu krásným zážitkem - gigantické ledovce rozbrázděné stovkami trhlin a skalnaté srázy. Jak už jsem se zmínil, trasa na vrchol je dobře viditelná přímo z chaty. První kroky vedou východně po kamenitém a téměř vodorovném hřebeni. Dále po ledovci „Niederjochferner“, kdy je hřeben stále po pravé ruce. Přestože výstup je zde poměrně snadnou záležitostí, je třeba se navázat na lano. Je tam dost trhlin a bez maček a cepínu by byl přechod velmi riskantní, zejména ve středu ledovce.
Mírným obloukem jsme se dostali k úpatí vrcholového skalnatého bloku. Zde jsme sundali mačky a navlékli je znovu až na ledově-sněhovém traverzu severního úbočí vrcholu a po několika desítkách metrů přechodu hřebínku jsme se ocitli u vrcholového kříže Similaunu, a to po dvou a půl hodinách chůze ze Similaunhütte.
Vrchol není rozlehlý a byl bez sněhu. Přestože se nad námi již honily mraky, naši pozornost upoutala především na jihozápadě mohutně zaledněný masív štítů Ortler a samozřejmě směrem na sever nejvyšší vrchol Tyrolska a druhý Rakouska - Wildspitze.
