Výprava na Hoher Sonnblick
Malý velký Sonnblick
Viktor Kuna
(vyd. časopis Outdoor 2009)
Bylo to zas jedno normální probuzení, kdy člověka bolí v kříži, má otlačené boky od tvrdé karimatky a do tropika stanu bubnuje silný déšť. Po více než šesti hodinách řízení a pár hodinách spánku si říkám: „Do čeho se to zase ženeš, víš to vůbec?“
Byl začátek října, kdy tentokrát v sedmi jsme se vydali do Rakouska do Vysokých Taur, abychom se pokusili o výstup na kopec Hoher Sonnblick aneb Rauriser Sonnblick. Na jednu z těch „malých“, nenáročných třítisícovek (3105 m ), patřící do skupiny Goldberggruppe.
Na parkoviště za městečkem Rauris (1555 m ) jsme dorazili až ve tři v noci. Intenzivní mrholení, které postupně přešlo v déšť, nám na chuti do hledání ideálního místa pro stany nepřidalo, takže jsme je výjimečně postavili hned vedle cedule „Zákaz stanování“. Jelikož po celém dni v práci a dlouhém řízení jsem měl všeho plné kecky, prohlásil jsem, že teď v říjnu je už po stejně sezóně a poldové to sem mají tak i tak daleko.
A teď tu bylo sychravé sobotní ráno. Hledám něco, co bych si ještě na chvíli mohl vrazit pod hlavu, abych trochu ulevil ztuhlému krku, ráno, kdy jsem se měl ze stanu postavit přímo do deště, sbalit navlhlý spacák a ostatní výstroj, najít v autě něco k snídani a vylézt pak s přáteli kolem Vodopádu svaté Barbory - a po předem domluveném noclehu na Rojacher Hütte - na vrchol Hoher Sonnblicku.
Prostě otevřít oči se mi ještě nechtělo a tak jsem jen poslouchal déšť, jak mrška zesiluje, když v tom vzduch prořízl první fórek Ládi, s kterým jsme se teprve nedávno seznámili na Grossvenedigeru, když tam s námi nedávno rakouský horský vůdce-čekatel, najatý pro nás českou agenturou CK Alpy, při sestupu z vrcholu ve sněhové vichřici a mlze ve výšce 3 490 m zabloudil. Tehdy to bylo nechtěné dobrodružství a to na hraně, která málem zazvonila. Ale o tom jindy.
V Raurisertalu
Teď nás bylo sedm. Evu, Jitku, Patrik a a Václava jsem viděl vůbec poprvé. Byli to přátelé Martina, se kterým jsme v srpnu společně zlezli Wildspitzi a absolvovali ledovcový kurz na Grossvenedigeru. Pro tento víkend nám právě Martin vybral Hoher Sonnblick.
Po chvíli hledání pozice na uvolnění bolavých zad jsem uslyšel i řehtajícího se Patrik a z druhého stanu. Bylo mi hned jasné, že se nedospím a močák se už také ozýval. Takže hurá do deště. Ale v okamžiku, když jsem si přesto říkal: „Ještě chvililičku“, ozvaly se kroky a někdo mi nad hlavou zatřepal stanem.
Byla to paní domácí z Rojacher Hütte, která podle české značky mého auta zaparkovaného těsně u stanu pochopila, že se jedná o nás. Jelikož jsem občas donucen nouzově stanovat někde na parkovišti nebo u cesty, tak po zkušenosti, kdy jsem nedávno hloupě před naší chalupou v Krkonoších postavil pár hodin starý stan a na vyvenčení těšící se a ve tmě nadšeně rozběhnuvší se tátova pudlice mi jím skrz stěnu tropika do půlky proběhla a v zápětí s ním svými drápky a zoubky nezanedbatelnou chvilku ve tmě urputně bojovala, parkuji autem vždy tak, aby to v noci nemohl být něčí auťák, kdo bude další nezvaný host v mém stanu.
Paní z Rojacher Hütte byla věkem tak kolem pětačtyřiceti, na pohled typická Rakušanka, která po čtyřicítce už nestárne, snad až zase po šedesátce. Jmenovala se Edda a s pořádným baťohem šla kolem a mířila na chatu. Přijela právě z Grazu. Poté co mi zatřásla stanem nad hlavou, jsem se začal vyhrabávat ze spacáku, ale to už paní Edda otevřela náš stan a zeptala se, kdo je z nás Viktor. Po typickém „grussgot“ a „ich“ mě paní Edda ohleduplně vybídla, abych klidně ve stanu zůstal, ale já v radosti, že to nejsou právě policajti, kdo nás tu v místě zákazu stanování budí, jsem i přes příliš viditelné potíže s nefunkční gumou starých trenýrek vylezl ze stanu na déšť.
Na vysvětlenou: jelikož v tuto dobu byla chata pro veřejnost již uzavřena, požádal jsem v týdnu po konzultaci s místním Alpenverein telefonicky přímo paní Eddu, aby pro nás chatu ještě tento víkend otevřela.
Posléze i Eva s Jitkou a kluci již vylezli ze stanů a začala porada, co a jak dál. Došlo k rozhodnutí. Na horu se vydáme i za deště a mlhy. Rychlé a mokré balení, toaleta a mytí ve větší kaluži, studená snídaně pod pláštěnkou, promočené fusekle apod. O tom a dalším bylo dnešní ráno. Po zkušenosti zabloudění na Grossvenedigeru jsem přibalil do báglu ještě malou karimatku, biwaksack, buzolu a náhradní rukavice a jelikož už byl podzim, tak ještě teplej svetr. Prostě slušnou nálož. Ale známý, co leze osmitisícovky, prý má na zádech také pořád 35 kg , tak jsem si z toho moc nedělal, jen jsem později sotva funěl.
Po rychlém kafi a doušku z placatice u Kolm Saigurn jsme všichni společně i s paní Eddou prošli kolem Vodopádu svaté Barbory, chaty Naturfreundehaus Neubau a pokračovali stále výš a výš, často hlubokým sněhem, směrem k Rojacher Hütte. Cesta je zde výborně značená, místy zabezpečená ocelovými lany tak dobře, že není potřeba žádné jištění nebo ferratový úvazek ani za mokra.
Středověké zlatokopecké městečko
Čím výše jsme vystupovali, tím více jsme se dostávali z mlhy a mraků. Tento den jsme byli jediní, kdo se na Sonnblick vydali. A vyplatilo se. 
Paní Edda se ukázala jako vynikající průvodkyně s výbornou fyzičkou, nikdo z nás jí nestačil. A když jsme nad Naturfreundehaus Neubau procházeli zbytky středověké zlatokopecké vesničky, popisovala nám jednotlivé zříceniny. Vpravo jsme viděli zbytky budovy, kde bylo kolo poháněné proudem vody pro pohon svážnice, po levé straně zbytky domu, kde dříve bydleli důlní dělníci a odkud vycházeli do štol, za ním pak morénu ledovcové sutě, a posléze jsme přecházeli kamennou cestu pro nákladní vozíky tažené lanem, kdy vlevo nad námi byly vidět zbytky dalšího domku či stanice brzdaře, kde se kontroloval a překládal náklad vozů a zpět dolů posílala výstroj a proviant pro horníky.
Vesnička a těžní provoz tu fungovaly od konce 13. století až do roku 1888. Doba největšího rozkvětu prý byla mezi lety 1475 a 1555.
Po mokrém železném žebříku jsme v zápětí přešli ledovcovou říčku a uviděli skály Obermayerfelsen a jezírko pod ledovcem. Čerstvý sníh kolem nás dodával skalnatým vrcholům Goldberg-Tauernkopf, Alteck a Windischer Kopf svěží bílou barvu. Bylo co fotit. Sonnblick však odtud ještě k zahlédnutí nebyl.
Asi hodinu cesty před dosažením Rojacher Hütte byla chata již vidět a paní Edda se vydala napřed. Poslední z těch čtyř a půl hodin, které nám trval výstup na chatu, jsme se již bořili v hlubokém sněhu. Občas jsme tam zalítli až po pás. Byla to psina. Samozřejmě, že koulovačka nesměla chybět. Nicméně paní Edda dorazila na svou chatu podstatně dříve a připravila nám překvapení v podobě nalitého šnapsu.
Na Rojacher Hütte
Rojacher Hütte nese jméno po provozovateli a majiteli zdejšího horského dolu Ignazi Rojacherovi (1844 – 1891), který do Rauriesertalu zavedl elektrické světlo a telefon a na Sonnblicku v roce 1886 postavil první horskou meteorologickou observatoř v Evropě, za což od císaře Františka Josefa I. obdržel vyznamenání za zásluhy – kříž s korunou. Chatu v roce 1899 a na jeho památku nechal postavit jeho přítel a poradce Wilhelm Ritter von Arlt.
Je to taková malinká chaloupka u začátku ledovce, nanejvýš pro devět až deset lidí, která si tam nádherně trůní ve výšce 2 817m na pořádných kamenech prudkého skalnatého svahu, s nádherným výhledem, s dřevěnou latrínou kus cesty po ledu a sněhu, pár dekami, avšak bez zdroje pitné vody a v místě lavinového nebezpečí. Proto mají na chatě u oken přichycená lana, aby se bylo možné v případě laviny alespoň okny dostat ven.
S naším příchodem se obloha úplně vyjasnila, mraky byly jen pod námi, vysvitlo slunce. Byl to nádherný pohled, jeden z nejkrásnějších, jaký jsem tento rok zažil.
Jelikož v chatě dva týdny nikdo nebyl, začala práce v podobě řezání a štípání dříví s přestávkami na doušek šnapsu, míchání těsta na pečení chleba pro druhý den, též s přestávkou na doušek šnapsu, a přednáška Martina o standech, uzlech a jištění na ledovci – již s častějšími přestávkami na další doušky. Pivo paní Edda narazila později, kdy už na chatu dorazil i její manžel. V trenýrkách jsem pak vyběhl k dřevěné kádi za chatou se rychle umýt, ale bylo tam příliš ledu. Takže jsem se spokojil se sněhem.
Pak slunce postupně zapadalo, měsíček vyšel, začalo mrznout a i kytara se našla.
V této výšce s nádherným výhledem, vysoko nad zapáchajícími městy, sobectvím civilizace, korupcí a prolhanými politiky začal mejdan plný písniček, přátelství, plný úcty a lásky k tomu, co kolem nás bylo vidět, mejdan s prosbou, ať to není naposledy - a ať už si pan prezident o klimatických změnách přednáší co chce - ať to, co kolem sebe vidíme, zůstane co nejdéle a viditelná ruka civilizace, lidského sobectví a nenasytnosti to jen tak hned nezničí.
Večer jsem paní Eddě pomáhal s krájením cibule, až jsem zaplakal, a ona nám pak připravila opravdovou mňamku; došlo i na skvělé červené víno, Boba Dylana, Beatles, Leonarda Cohena a další.
Po večeři nám paní Edda a její manžel vyprávěli, co všechno zlezli. Člověk v Alpách si musí dát pozor, aby správně poznal, s kým mluví, totiž na to, co u dotyčného znamená snadný, neobtížný výstup, kde se člověk nemusí jistit atd. Může to být zavádějící. Pro horolezce, rakouské vysokohorské turisty, je stupeň III. UIAA relativně lehký výstup, pro našince, i když sportovce, může již II. stupeň být na hraně možností. Stačí trochu deště, ledu nebo nečekaného sněhu a vše je hned jiné a jde o život. Vždyť tito Rakušané chodí do Alp lézt již od dětství a jsou v Alpách skoro každý víkend a na mixech jak doma.
Teprve během večera jsem se postupně s Evou, Jitkou, Vencou a Patrik em seznamoval. Cestou na chatu nebylo moc času na povídání, a jelikož měsíc začal osvětlovat led i sníh na vrcholech kolem nás, byl venku stále nádherný výhled, který nedal člověku jen sedět a bavit se uvnitř, nýbrž přitahoval k přípitkům před chatou.
Také Eva si přišla ven připít, ťuknout skleničkou. Po společně prožitém dni, který byl asi jeden z nejkrásnějších, jsme tam chvilku jen tak vedle sebe postáli. Při pohledu na okolní ledovce a skalnaté vrcholy - z části osvícené měsícem a zčásti ještě zapadajícím sluncem, mě hřál pocit jakéhosi prostého štěstí a možná i vděčnosti, že na ten vzácný pohled nejsem v této chvíli sám. A snad díky tomuto pocitu, pocitu nekonečně čisté nebo absolutní krásy, který zároveň vyvolává pocit smutku, že všechno jednou skončí, jsem si uvědomil, jak hory jsou schopny inspirovat k přátelství, či eventuelně lásce.
Výstup na vrchol a stará meteorologická observatoř
Následující ráno jsme vstali až těsně před osmou. Venku byl ještě silný mráz, ale
mraky se držely v údolí. Při té nádherné inverzi byl fascinující výhled na Schareck, Dachstein, Goldberspitzi atd.
Po debatě jsme odbočili doleva. Eva s Jitkou ještě na ledovci nebyly a to rozhodlo. Mačky jsme nazuli před prvním sněhovým traverzem a Martin dal ještě pár teoretických rad a pokynů Evě s Jitkou, jak se s mačkami chodí a jistí cepínem.
Po přechodu prudkého sněhového traverzu, na kterém jsem uklouzl, ale naštěstí včas zachytil cepínem, jsme stoupali v mačkách několik desítek metrů po skále, až se před námi otevřela sněhová pláň, na jejímž konci byl náš cíl.
Navázali jsme se na spojená lana a pokračovali na vrchol k observatoři, kde jsme stanuli kolem jedenácté. Počasí nám opravdu přálo. Na nebi ani mráček. Slavné Alpské vrcholy kolem nás - včetně Grossglockeneru - se blýskaly pod silným sluncem. Rozhodli jsme se nahoře strávit trochu času a navštívili jsme vnitřek meteorologické stanice, fungující již od roku 1886.
Jen pro informaci: za dobu působnosti stanice zde byla naměřena nejnižší teplota mínus třicet sedm celých čtyři stupňů Celsia a to 2. ledna 1905. V květnu 1944 dosáhla výška sněhu na vrcholu Sonnblicku jedenáct metrů devadesát centimetrů. Čtrnáctého prosince 1998 zde byla naměřena síla nárazového větru
Dole jsme se s Evou rozběhli pro auta. Ostatní čekali u Kolm Saigurnu, až pro ně přijedeme. Už se stmívalo, když se nám Sonnblick ještě v šeru ukázal v celé své parádě.
I svítící observatoř se s námi takto rozloučila. Zastavili jsme se a hledě k Sonnblicku jsem vzpomínal na předešlý večer. Pak Eva tiše špitla: „To je nádhera“. Já jen v duchu poprosil: „Ať to není naposledy“.
Fotogalerie
