Elbrus, Bezengi, sabáka

Viktor Kuna

(Pasecké listy 2009/12)

Nevím již po kolika pivech to v Pasecké hospodě "Hermína" bylo, ale kámarád tehdy prohlásil: “No ten Elbrus bychom spolu příští rok dát mohli“. V zápětí se k nám v Pasekách přidalo dalších pět přátel, a tak jsem toto rozhodnutí oznámil v Praze, až nás nakonec bylo dohromady šestnáct a bič v podobě nutné organizace „zájezdu“ se na mne definitivně upletl. Pro takový počet účastníků muselo být vše zabezpečeno předem a to jak doprava na místě, tak všechna ta víza, pozvání a povolení, kterých bylo požehnaně.

Hlavní cíl byl pochopitelně nejvyšší vrchol Kavkazu, Elbrus (5 642 m), a jelikož Kazbek (5033 m), což byl ještě původní záměr, byl v té době z vojensko-politických důvodů (konflikt Gruzie s Ruskem) uzavřen, tak jsme si umanuli, že strávíme ještě týden ve východní části centrálního Kavkazu, ve slavné ledovcové oblasti Bezengi.

Červencový let z Prahy přes Moskvu do městečka „Minerálnyje Vody” jsme díky plzeňskému na Ruzyňském letišti i v letadle a místnímu pivu na obou terminálech letiště „Šeremetěvo“ absolvovali bez větších psychických či zdravotních úhon a na letišti v Minerálních Vodách, na nás pak čekalo něco modro-dřevěně-plechového, sice na čtyřech kolech, nicméně příšerně starého, což Kabardsko-Balkarský šofér už dávno nezaslouženě nazýval autobusem. Posadil nás do něho a po sedmi hodinách kodrcání jsme dorazili do pohraniční zóny v blízkosti gruzínsko-ruských hranic, kde nás kontrolovali pohraniční vojáci. V zápětí jsme pochopili, proč žádný moderní autobus pro nás nepřijel.

Charakter další dvouhodinové cesty touto autobusovou zdechlinou z vesnice Bezengi do horolezeckého tábora jsme mohli jen přirovnat k představě jízdy z Pasek do Vilémova proti proudu korytem Jizery. Žádný normální autobus by ten terén nezvládl. Tento z padesátých let byl kratší, vyšší a myslím, že většina jeho závad se prostě řeší jen dalším patnáctkou hřebíkem.  

Sám tábor Bezengi připomíná malý ostrůvek v nitru divočiny, pod ledovcovými stěnami. Vpravo od tábora se táhne hřeben Korgašinlitau, vlevo pak hřeben, za kterým se skrývá nejvyšší vrchol Bezengi – Dychtau (5 204 m). Jen o metr nižší (5 203 m) je Šchara, která se ale nachází v mohutné zaledněné Bezengské stěně, jejíž malá část je viditelná i z tábora. Pak je ještě vidět třeba Koštan-Tau (5151) nebo Džangi (5085). Tato oblast je prostě mimo Elbrus nejvyšší částí Kavkazu.

Byli jsme zároveň překvapeni, že i sem již dorazily nějaké výdobytky civilizace. Hlavně tu měly mapy a občas tekla i teplá voda ve sprchách. Latríny byly samozřejmě samostatná story, ale v zásadě jsme byli překvapeni, jak byl tábor zásobován.

A tak druhý den po příjezdu do tábora a konzultaci s místní horskou službou jsme se vydali na třídenní výpravu na horu Musostau, vysokou 4 104 m a nazývanou i Pik Brno. Půjčili nám vysílačku a slíbili, že budou každé tři hodiny na příjmu, ale ať jsem mačkal na ní cokoli, ani jednou nefungovala. Pak se nám omlouvali, že nám dali rozbitou. V celé oblasti samozřejmě, až na pár míst v táboře, žádný signál nebyl. S GPS také nepracují. Takže možnost eventuelního se dovolání pomoci v horách byla tedy nulová. 

Po absolvování první výpravy na Musostau, která se skládala z výstupu k jezeru, kde jsme ve výšce 3 280 m stanovali, dále z výstupového lezení po dosti prudkém ledovci a lezení po kamenech a skále na samotný vrchol, jsme další dva dny marně čekali na příznivé počasí, abychom se vydali k slavnému ledovci a ledovcové stěně Bezengi. Zde jsme chtěli přespat a podniknout výstupy na čtyřtisícovky z místa, které místní nazývají „Rakouský bivak“.

Jelikož se ale počasí nezlepšilo, stále mlha a déšť se sněhem či sněžení, horská služba nám zakázala se k Bezengské stěně vydat a stahovala ostatní horolezce vysílačkou zpět do tábora.  V té době tam probíhala ruská horolezecká olympiáda. Rozhodli jsme se tedy o okamžitý přejezd k Elbrusu a pokusit se co nejdříve o západní, tedy jeho vyšší vrchol.

Zařídili jsme si opět tu modrou dřevěně-plechovou rachotinu a po sedmi hodinách jízdy jsme dorazili do vesnice Azau pod Elbrusem, asi do výšky 1 350 m, ale vrchol Elbrusu jsme ještě zdaleka neviděli, jelikož je to pořádnej kopec, vrchol je vidět až tak ve třech tisících metrech.

Překvapilo nás, jak málo turistů tou dobou v Azau bylo. Turistický duch do této oblasti až tak ještě neproniknul nebo spíše zaniknul, protože Rusové dnes otravují se vším možným, jen aby náladu na cestování po Kavkazu každému zájemci překazili. Jen těch papírů a povolení, co jsme předem museli mít zařízeno, nemluvě o frontách na vízum, zastavování policií apod.

Po jedné noci strávené v Azau jsme se vydali vybudovat tábor ve výšce 4 100 m, odkud jsme již viděli oba vrcholy Elbrusu. Vybudovat tábor, v místě, kterému se říká Priut 11, především znamenalo vykopat do zmrzlého sněhu díry pro stany a pořádně je upevnit proti větru. Počasí bylo však stále špatné a předpovědi různé. Někteří z nás bojovali se svými benzínovými vařiči, protože ten ruský benzín prostě nehořel nebo vybuchoval.

Nicméně druhý den se již udělalo hezky a tak jsme se rozhodli realizovat aklimatizační výstup do výšky 4 800 m, do místa, kterému se říká Pastuchovy skály. Celý den bylo krásně, výhled na okolní vrcholy nás učaroval. Slavná Ušba (4700 m), Cheget (3 761 m), Donguzorun (4 468 m), Nakratau (4 451 m), Čatyň (4 368 m), Šchelda (4 320 m) a další byly před námi jak na dlani.

Pastuchovy skály je pár kamenů, rovně nad Prijutem 11, které se táhnou po kopci jak vertikálně tak horizontálně, je to takový „téčkový“ tvar skály, sice nijak vysoké, ale je to na Elbrusu nejvyšší místo, kde se dá stanovat. Nicméně jen s velmi dobrými expedičními stany. Elbrus je znám tím, že na něm mohou řádit strašně silné vichřice a toto místo je už dost vysoko. Předzvěstí těchto silných větrů jsou prý malé mráčky, které se začínají tvořit kolem obou vrcholů ve tvaru jakoby roztrhaného praporu. Takováto vichřice údajně svojí silou smete člověka z kopce velmi lehce. 

Ten den v noci pak řádila pod námi bouřka, ale přesto jsme se rozhodli v půl druhé vstát a vydat se na náš hlavní cíl výpravy, a to na západní vrchol Elbrusu, který byl od nás ještě vzdálen ca. 1 542 výškových metrů. Byla pořádná zima. Teploměr na hodinkách mi ukazoval mínus dvacet dva stupňů, a tak všem mrzly ruce i nohy. S čelovkami jsme ve třech skupinách stoupali nejprve opět k Pastuchovým skalám a pak už ve výšce 5 000 m šikmo vlevo postupným traversem do sedla mezi východním a západním vrcholem. Po rozednění jsme v této výšce všude kolem sebe viděli jen roztrhaný ledovec nebo masy zmrzlého sněhu.

Se svítáním se postupně oteplovalo a až na vrchol Elbrusu jsme měli krásné počasí. Cestou zpět do tábora však opět sněžilo a byla mlha. Den na to jsme náš tábor zabalili a slezli opět do Azau, kde jsme tak trochu slavili úspěšný výstup.

Následný den jsme naplánovali ještě pětidenní trek v okolí Elbrusu. Odpoledne jsme začali ve vesnici Verchnyj Baksan, pár hodin stoupali podél potoka Syltrancu a po přenocování na krásném zeleném platu jsme druhý den došli již nad zelené porosty k jezeru Syltrankel, kde jsme podruhé stanovali.
Cestou jsme míjeli několik skupin Rusů, kteří měli podobný nebo stejný cíl jako my. Někteří z nás se s nimi snažili konverzovat rusky, ale nějak si to popletli a místo ruského „zdrávstvuj”, nebo „spasíbo“ je zdravili slovem „sabáka“. Tak se mne pak někteří Rusové ptali, proč je naše skupina oslovuje slovem „pse“, jelikož ruština nemá vokativ, pátý pád, tak to vyznělo jako oslovení. Nicméně toto slovo se pak stalo tradičním jak pozdravem, tak hlavně přípitkem do konce naší výpravy.

Třetí den pak přes sedlo k říčce Mukal a následně jsme vystoupali k ledovci pod sedlem Irik, který je ve výšce téměř 4000 m. Zde jsme přenocovali u malého jezírka, do kterého stékala voda z ledovců a čtvrtý den po ledovci vystoupali do sedla Irik a po nepříjemně prudkém sestupu na druhé straně hřebenu, kde se nám pod nohami drolilo kamení, jsme se dostali do údolí k říčce Irik, podél které jsme došli k malému tábořišti s výhledem na Elbrus.

Při tomto pětidenním výletu jsme si užili krásné zeleně, jezer a i přechodu ledovce s trhlinami. Při sestupu ze sedla Irik jsme se trochu poztráceli, ale vše dobře skončilo. Večer jsme poseděli u pořádného ohně a následný den dorazili do vesnice Elbrus, odkud jsme pak dojeli autobusem zpět do Azau. A tak bylo zase co slavit. Večer v Azau u přípitků zase rezonovalo  slovo „sabáka“ a někteří ještě podnikli noční výlety do okolních měst.

A byl tu poslední den naší expedice. Vylezli jsme ještě rychle na Cheget, 3 800 m, protější kopec Elbrusu. Někteří již smutní, že to už končí, někteří těšící se domů.

Co se mi na Kavkaze však vždy líbí nejvíce, je při výstupu rychlý přechod ze zeleně do sněhu a na ledovce. Na rozdíl od řady jiných hor, strávíte málo času jen na hlíně či kamenech. Vysušené země je tam prostě málo, což způsobují časté srážky, a to zejména v západní části pohoří.