Hannah Glacier Camp 2007 aneb Bílé peklo na Venedigeru

Text: Ladislav Vacek, foto: účastníci

(vyd. časopis Montana, 2007)

Ve dnech 30.8. až 2.9. jsem se zúčastnil výcvikového kurzu - Hannah Glacier Camp 2007, který byl pořádán cestovní kanceláří CK Alpy neb ALPY spol. s r. o. Kurzu, který byl zaměřený na výcvik pohybu na ledovci s výstupem na horu Grossvenediger. Tento výcvik byl prezentován jako kurz pod vedením certifikovaných místních rakouských horských vůdců, tudíž vůdců z Vysokých Taur.

Po dosažení chaty Kürsinger Hütte se páteční výcviková akce odehrávala na ledovcovém masívu Grossvenedigeru. Zúčastnilo se jí cca 50 lidí z Čech. Nejzajímavější byl nácvik záchrany po pádu do trhlin ledovce a lezení v ledu v trhlinách. Asi v 17 hodin jsme se vrátili zpět na chatu, všichni spokojeni.

Na sobotu byl naplánován výstup na čtvrtou nejvyšší horu Rakouska – Grossvenediger o výšce 3 674 m, který začal budíčkem ve 4:15. Vyrážet se mělo v 5:30, ale jelikož ještě trochu pršelo a chůze s čelovkama na mokrých kamenech by byla příliš nebezpečná, odchod se odložil.  Vyrazili jsme v 6:15. Po jedné a půl hodině chůze, po částečně zasněžené a kamenité cestě jsme dorazili k masívu ledovce, na jehož konci byl vrchol nádherné hory, Grossvenedigeru. Po vytvoření skupin - ta naše byla o sedmi lidech plus vůdce - jsme se navázali na lano, nazuli mačky a pod vedením rakouského horského vůdce Michaela, který byl najatý organizátorem této akce a nám přidělen, jsme se vydali na vrchol Grossvenedigeru.

Po hodině nepřetržité chůze mezi trhlinami ledovce se značně ochladilo. Začalo sněžit a začal foukat vítr, který zesiloval. V sedle pod Grossvenedigerem byl vítr již velmi silný a dostali jsme se do husté mlhy. Po překonání závěrečného hřebínku jsme v 10:30 dosáhli vrcholu Grossvenedigeru.

V husté mlze a sněžení jsme byli rádi, že jsme viděli na špičku vrcholového kříže. Udělali jsme několik fotek a pod vedením našeho profi vůdce jsme se vydali zpět. Cestu dolů však náš vůdce zvolil odlišně. Ne tudy, kudy jsme na vrchol přišli. Místo, aby asi po 100 metrech odbočil doleva, jak jsme vystoupali, vedl nás rovně. Ptali jsme se proč neodbočujeme a snažili vyjasnit důvod odlišné cesty. Nicméně sebejistá odpověď vůdce Michaela, že právě toto je správná sestupová cesta, nás přiměla vůdce následovat.

Asi po půl hodině sestupu náš vůdce Michael znejistěl, přestal držet směr a začal nás táhnout na laně různými směry. Bylo jasné, že neví kudy dál. V tomto okamžiku jsme byli ve výšce cca. 3 500 m. Vidět bylo sotva na 30 m a stopy jiných družstev nebo jiných turistů byly již zaváté. Na chvíli jsme zahlédli jinou skupinu, vůdce se vydal za ní, ale bohužel se nám ztratila v mlze. Neměli jsme ale tušení odkud a kam šla.

V tomto okamžiku jsem pochopil, že Michael neví, kde jsme a kudy dál. Snažil se telefonovat, ale zde nebyl signál. Na jeho tváři začala být znát nejistota. Viktor Kuna vytáhl z baťohu buzolu a vyzval svého kamaráda Honzu Stolu, se kterým toto léto již slezl několik třítisícovek, k poradě a zvážení situace. Naštěstí Honza měl v ruksaku navigační přístroj GPS a mapu. Zjistili jsme, že jdeme totálně špatným směrem a zároveň byli šokováni, že náš vůdce neměl nic z těchto věcí a nebyl schopen se k situaci vyjádřit. Neměl ani mapu, kompas či GPSku, a když jsme viděli, že naprosto neví kudy dál, bylo nám jasné, že jsme zabloudili. Počasí se stále zhoršovalo a s ním viditelnost.

Začali jsme zjišťovat polohu, poté vystoupali kousek nahoru, ale kromě bíla a nebezpečných trhlin ledovce bezprostředně kolem sebe, jsme neviděli nic, čeho bychom se mohli chytit, žádný orientační bod. Ač jsme věděli, že se musíme nějak šikmo vrátit a najít úzké místo, kde se dá projít z horního hřebene na dolní ledovec, přes hodinu jsme bloudili. Pití nám zmrzlo a dala se do nás zima.

Vůdce Michael se stále snažil dovolat na chatu a sehnat pomoc, ale na signál jsme nenarazili. Pak postupně s námi přestával komunikovat a když Honza s Viktorem pomocí buzoly, GPSky a mapy určili nějaký směr, tak pořád zahýbal jinam a nebyl schopen jako první ve skupině držet Honzovou GPSkou zadaný směr. Po další hodině bylo jasně znát, že vůdce začíná panikařit a nemá žádnou koncepci či plán, jak nás dostat dolů. Viktor začal všechny přesvědčovat, především Honzu, že musíme sami myslet a rozhodovat, co dál. Vždyť Honza je zkušený „orienťák“.

Byli jsme promrzlí a pochopili, že se musíme dovolat pomoci. Vůdce samozřejmě vysílačku neměl, jediná šance byla tedy mobil, který byl ale stále bez signálu. Vítr byl stále prudší, padal ostrý sníh. Nastala krize. Abychom se slyšeli na délku lana, která byla mezi námi, museli jsme křičet. Stále jsme byli podle GPSky ve výšce přes 3 400 m. Po další poradě nás vůdce Michael přesvědčil, že musíme sejít prudký svah, který se před námi objevil, že vede do potřebného sedla. Viktor s Honzou mu moc nevěřili, ale představa, že se dostaneme alespoň o kus níže do menšího větru, rozhodla.

Začali jsme sestupovat, ale po cca 20 minutách byl svah tak prudký a plný trhlin, že další sestup byl nereálný. Museli jsme opět nahoru. Po vyměnění pozic, že vůdce Michael šel nahoru první ve skupině, na nás Viktor zakřičel, že musíme využít nižší polohy a vyzkoušet všechny mobily, které máme, jestli nenaskočí signál. Já a Martin jsme ho poslechli a zkoušeli mobily nastartovat. Později jsme pochopili, že toto bylo jedno z klíčových rozhodnutí, které vedlo k záchraně. Volat se nedalo, ale občas se ukázala čárka signálu. Viktor se toho chytil a sestoupil ještě o kus níž a začal zkoušet též svůj mobil. Za chvíli jsme slyšeli Viktora německy křičet do mobilu. Dovolal se na tísňovou linku a nahlásil nadmořskou výšku a informace o tom, co se stalo. V tom zmatku to sice popletl, nahlásil jen 5 lidí (místo sedmi) plus horského vůdce. Honza mu pak nadiktoval naše souřadnice podle GPS a Viktor je přetlumočil do telefonu, kde ho již přepojili údajně s horskou službou na Kürsinger Hütte. Viktor se nechtěl hnout z místa, dokud se telefonicky nevyjasní další postup. Bylo nám řečeno, že vyráží tým záchranářů z chaty, aby pro nás došli a že poloha je jim jasná ze zadaných souřadnic Honzovi GPSky.

Honza, Petr a Jarda začali ihned kopat díru, abychom se alespoň trochu uchránili před větrem. Vůdce Michael tam jen stál, pak vytáhl z batohu bundu a začal se oblékat. Ani ho nenapadlo něco nabídnout Lucii, která byla s námi jako jediná dívka a mrzla přinejmenším jako on. Viktor začal klít na jeho adresu a též kopat díru. Vyčítal si, že Lucii přemluvil jít s námi na vrchol.

Zasedli jsme do vykopaného bivaku, Honza vytáhl izolační folii, abychom se přikryli. Po chvilce se usadil i vůdce. Za pár minut nám volali záchranáři a dali souřadnice, na které máme jít. Zabalili jsme a vyrazili. Po několika metrech se Honza po ramena propadl do trhliny, ale hned jsme ho vytáhli. Viktor si to vyčítal a nadával si, že ho lépe nezajistil a omlouval se. Pochopili jsme, že tudy cesta nevede, jelikož jsou tam příliš velké trhliny. Viktor s Honzou opět sestoupili a volali, že musejí prověřit zadané souřadnice, že tudy je cesta neprůchozí. 

Po dalších asi 20 minutách jsme dostali nové souřadnice, ale i tyto vedly zjevně nesmyslně. Jakoby směrem k vrcholu Venedigru, na druhou stranu kopce. Jelikož jsme něco vystoupali a dostali se do zóny bez signálu, museli jsme se vrátit, sestoupit na původní místo, abychom odtud zase zavolali záchranářům. Opět nové souřadnice, teď směřovaly směrem asi o 90 stupňů rozdílným, než ty předchozí. Pochopili jsme, že něco není s jejich navigací v pořádku. Vítr zesílil, viditelnost se podstatně snížila. Všichni se klepali zimou. Přestávali jsme mluvit. Čas pokročil. Na chvíli jsme se přeci jenom pokusili vydat po zadaných souřadnicích. Alespoň, abychom se hýbali. Avšak Honza za chvíli prohlásil, že směr je opět nereálný a pro prudkost svahu a trhliny jsme nemohli dál. I velmi silný vítr, sněžení a mlha s téměř nulovou viditelností nám bránil v cestě dál. Opět jsme se vrátili a Viktor s vůdcem volali záchranářům. Něco vyjasňovali. Po rozhovoru nás vůdce informoval, že vyrozuměl, že záchranáři pro rozdílný formát GPS navigace nám nemůžou přesně říci správné souřadnice. Honza klel. Měl přeci GPS nastavenou na správný mezinárodní formát a to vše po třech a půl hodinách komunikace s horskou službou, či Alpskou policií, jak nám pak bylo řečeno. Rozdíl formátu údajně mohl dělat až 200 m. Čekali jsme na další rozhodnutí, co dál. Náš vůdce se rozklepal. Třásly se mu ruce a bylo znát, že má strach. To se bohužel přenášelo na nás všechny. Silně promrzlí jsme opět začali kopat bivak, díru do sněhu a ledu jako ochranu před ledovým větrem. Vůdce, který byl již také dost promrzlý si najednou z batohu vyndal kalhoty a další bundu, a zatímco jsme kopali bivak se tepleji oblékl, místo aby oblečení půjčil Lucce, která byla již silně podchlazená. Viktor nadával a začal též volat organizátorovi tohoto kurzu, panu Ondřeji Jiráskovi. Ale ten to nebral, či měl vypnutý mobil. Chtěl vědět, jestli opravdu pro nás někdo jde. Přestával jim věřit.  

Dlouhého čekání jsme se děsili všichni. Pak se záchranáři dovolali na mobil našeho vůdce. Začala debata. Viktor se na něho nalepil, aby přes prudký vítr slyšel co říká, a zavolal Honzu a ten podle telefonátu začal měnit nastavení GPSky. Jednalo se o UTM formát. Naší polohu pak Honza do telefonu přečetl z GPSky v tomto UTM formátu. Řekli nám, že máme čekat na tomto místě, než pro nás přijdou. I vůdce na tom trval, že se nic jiného  nedá dělat.

Zasedli jsme do nově vykopané díry na svahu a namačkali jsme se k sobě. I náš vůdce Michael si ihned přisedl a vytáhl svoji izolační folii a přikryl se. Už takřka nikdo nemluvil. Čekali jsme, než pro nás dorazí pomoc. Seděli jsme takto asi 40 minut, klepajíce se zimou. Bylo to, jak čekání na smrt. Občas se někomu zdálo, že slyší pískot píšťaly, ale byl to jen vítr, který stále zesiloval a s ním i ostrý sníh. Pak Viktor s vůdcem začali debatovat, Viktor ho o něčem přesvědčoval a za chvíli se oba zase o kus spustili a telefonovali. Pro vítr jsem takřka nic neslyšel, ale pak Viktor do té fujavice zakřičel, že máme nové dvoje souřadnice v UTM formátu, aby je Honza zadal do GPSky, a že ihned musíme vyrazit, že se musíme ihned hýbat. Všem nám to bylo jasné, dál sedět zůstat nemůžeme. Podchlazení bylo již silné a všichni se silně klepali zimou. Byl to hrozný pohled.

Jednalo se o dva body v celkové vzdálenosti asi 430 m , možná i méně, ale zdálo se, že snad logickým směrem. Viktor prohlásil, že už teď tomu věří a Honza též souhlasil. Zabalili jsme se a vyrazili. Přímo k zadaným bodům to nešlo, museli jsme oklikou, ale našli jsme brzo místo, kde jsme mohli přejít několik trhlin a dostat se o kus níže po ledovci, kde již i vítr byl slabší. Dorazili jsme na první bod a dále opatrně přešli po sněhovém mostě přes další trhlinu a pak zase o kus níže a trochu doprava nahoru na druhý bod. Tam jsme začali pískat na píšťaly a drželi rozestup kvůli skrytým trhlinám. Koukali jsme všude kolem sebe, jestli nezahlédneme záchranáře. Podle výpočtu našeho vůdce, by už měli do těchto míst dorazit. Znovu jsme pískali a křičeli, až jsme něco uslyšeli a po chvilce jsme dva uviděli. Bylo po šestnácté hodině. Na tuto chvilku asi budeme ještě dlouho vzpomínat. Jakmile k nám došli, navázali jsme se s nimi dohromady na propojená lana. Náš vůdce něco začal brebentit, ale všichni jsme ho poslali na konec lana a začali jsme sestupovat. I pro tyto záchranáře vybavené vysílačkou a GPS nebylo vedení sestupu jednoduché. Po několika metrech opět malé zaváhání ve směru a jak přes trhliny, ale pak už vše bylo v pohodě a my sestupovali. Asi po 20 minutách jsme potkali dalších 5 záchranářů, kteří nám nesli teplé nápoje a sušené ovoce. Lucce dali kalhoty a snad někomu půjčili i něco jiného a po rychlém občerstvení jsme pokračovali dál. Cesta už probíhala normálně a na chatu jsme přišli silně po 18 hodině. 

Byli jsme šokováni, že každý záchranář, s kterým jsme mluvili, a Viktor se snažil situaci vyjasnit, tvrdil něco jiného o tom, co se dole při koordinaci této záchranné akce odehrávalo, co vlastně bylo příčinou, že asi tři a půl hodiny až čtyři hodiny, nám nikdo nedokázal dát správné souřadnice.  A co by se vlastně stalo, kdyby Honza s sebou nevzal GPSku a Viktor nechal buzolu na chatě v domnění, že s místním profi horským vůdcem ji přeci potřebovat nebude. Berg Heil!

Extrerní zdroje

ČT24: Mobily zachránily české horolezce zbloudilé v Alpách

iDnes.cz: Mobil zachránil Čechy, kteří se ztratili v Alpách

Fotogalerie