Hannah Glacier Camp 2007 z jiné ruky

Martin Krédl 

(vyd. časopis Montana 2007, pův. verze)

Číslo 5/2007 časopisu „Lidé a hory" se mimo jiné věnuje na straně 45 a 46 akci Hannah Glacier Camp 2007, výcvikovému kurzu pohybu na ledovci, který byl spojen s výstupem na horu Grossvenediger. Tato akce byla pořádána ve dnech 30.8. - 2.9. 2007 společnostmi „Cestovní Kancelář ALPY" a „Hannah" ve Východních Alpách v oblasti Venedigergruppe.

Jelikož jsem se celé této akce zúčastnil, mohu objektivně reagovat na polopravdy, které autor tohoto článku, pan Ladislav Jirásko, uvedl.

Počasí bylo již od samého rána velmi nepříznivé. Přesto se na vrchol Grossvenedigeru (3 674 m) v rámci Hannah Glacier Campu 2007 vydalo několik družstev. Každé většinou po osmi lidech a každé pod vedením jednoho z tamějších horských vůdců. Tyto vůdce pro tuto akci najala společnost „Cestovní Kancelář ALPY" a prezentovala je jako velmi zkušené.

Jedno z těchto družstev vinou horského vůdce-čekatele při sestupu z vrcholu ve výšce 3 490 m zabloudilo. (Časopis Montana č. 5/2007, iDnes.cz 2.9. 2007, www.dechhor.cz). Tento vůdce z nepochopitelných důvodů při zpáteční cestě nevyužil prověřenou trasu výstupu, která byla vyšlapaná dalšími skupinami a v místě odbočení z hřebenu též označená hůlkou, nýbrž vedl svojí skupinu dále zcela jiným směrem.

Jsem pobouřen tím, že se autor domnívá, že snad čtenářům nedojde, že členové tohoto družstva se sotva mohli o své vlastní vůli oddělit od ostatních týmů (jak ve svém článku tvrdí) a jít na opačnou stranu hory. Vždyť byli vedeni profesionálním vůdcem a s tímto vůdcem byli zároveň navázáni na jedno lano.

Především v důsledku skutečnosti, že vůdce této skupiny zabloudil a nebyl vybaven GPS, buzolou či mapou, uvedl celou skupinu do nebezpečí, které mohlo skončit tragicky. V žádném případě se tudíž nedalo hovořit o správném technickém vybavení všech vůdců, jak tvrdí autor. Dalším faktem je, že žádný z vůdců zároveň neprojevil zájem o informaci, zda někteří z účastníků u sebe GPS mají, natož aby žádal, aby jí při výstupu použili pro uložení trasy do paměti. GPS ani mapa nebyla na seznamu věcí, kterými měli být účastníci kurzu vybaveni.

Výtka pana Jiráska členům družstva, že ačkoli měli svoji vlastní GPS, tak ji při výstupu nepoužili, je tudíž neseriózní. Družstva byla vedena najatými profesionálními vůdci, kteří za výstup i návrat na chatu, tudíž znalost cesty, byli zodpovědni. Tak také byli vůdci účastníkům prezentováni.

Ale pravděpodobně nikdo z vedení tohoto campu se nedozvěděl, že se nejednalo o jediný zbloudilý tým vinou vůdce. Byl jsem členem jiného družstva v rámci této akce a i náš vůdce se vydal při sestupu špatnou cestou. Místo toho, aby zahnul na hřebeni zpět na trasu výstupu, pokračovali jsme po cestě jakoby směrem k chatě „Neue Prager Hütte".

Náš vůdce chtěl projít sedlem Venedigerscharte, mezi Grossvenediger a Kleinvenediger. Ze správné cesty však s námi vůdce sešel, aniž by tušil, kde přesně jsme. Pak si všiml, že mám GPS a trasu si ukládám. Zavolal si mně, abych mu ukázal, kde je právě toto sedlo. Nemohl jsem ho však určit mezi uloženými body cesty, neboť pro velmi malou viditelnost jsme na něj během výstupu nebyli upozorněni.

Tento technický problém náš vůdce však nedokázal pochopit a jako jediné východisko viděl výstup zpět na vrchol a to do místa, kde jsme správně měli odbočit na hřebeni k sestupu. Avšak cestu zpět k vrcholu již najít nedokázal.

Prudce a hustě sněžilo, viditelnost byla velmi malá. Poté co zintenzívněl nárazový vítr začali jsme být stále více nejistí. Zvláště, co náš vůdce vyndal z batohu mapu, která mu málem ulétla rozložená z třesoucích se rukou, takže to k ničemu nevedlo.

Když se po několika zastávkách opět zastavil, bylo zřejmé, že neví, kde jsme a kudy jít dál. Museli jsme převzít iniciativu, nemohli jsme zůstat na místě. Požádal jsem ho o mapu. Nikdo z nás neměl žádnou pomůcku pro odečtení souřadnic. Jediným řešením byl výškoměr. Požádal jsem dva členy naší skupiny, kteří ho také měli (jeden na GPS a druhý na hodinkách), aby překontrolovali naši výšku.

Podle vrstevnic a přibližných souřadnic jsme určili naši polohu. Po zorientování mapy kompasem „GPSky" jsem určil polohu sedla. Pak jsme se dohodli, že vůdce necháme jít nadále jako prvního a určili mu azimut dalšího pochodu. Při pochodu jsme pak jeho odchylky korigovali.

Naštěstí jsme sedlo, které je vedle skalního srázu s okrajovou trhlinou, trefili hned napoprvé. Když jsme jím prošli, zleva scházelo ve správné stopě další družstvo s vůdcem, v němž byl i autor zmíněného článku v „Lidé a hory". Takže to vypadalo, jako bychom vůbec nebloudili.

Náš horský vůdce mě ale v závěru túry velmi překvapil. Chtěl, abych mu vyndal z batohu jeho přístroj GPS, který měl po celou dobu vypnutý! Abych se prý podíval, jaký má typ on.

Dodnes nevím, co si mám o těchto událostech myslet. Tohoto výcviku jsem se zúčastnil právě z toho důvodu, abych se seznámil s prací profesionálů - rakouských horských vůdců. O samotný výstup mi nešlo, ten bych dokázal realizovat sám. Po shrnutí a zvážení tedy bohužel nemohu tuto akci nikomu doporučit.

Dále reaguji na slova autora. Jestliže vůdce zbloudilého družstva byl zmatený a neschopný vyřešit vzniklou situaci, vůbec se nedivím, že s ním vázla komunikace. Vždyť bylo nutné převzít vedení týmu. Naštěstí GPS a mapa, které měl sebou při výstupu Honza Štola, buzola a němčina Viktora Kuny umožnily, aby se skupina nakonec telefonicky domluvila s místní Alpen Polizei na poloze, a tím se skupina zachránila. Vždyť ve výšce 3 500 m byla již pekelná zima a přežít noc by zde bylo takřka nemožné. Záhadou však zůstává, proč tato skupina tři a půl až čtyři hodiny telefonicky dostávala špatné souřadnice pro další postup.

Lze jen doufat, že autor článku - spolupořadatel uvedené akce - pro její další ročník přijme opatření, aby se na ní opět neopakovalo ohrožení zdraví a životů účastníků, a nebude jen pokračovat v matení veřejnosti. Kdo chce dostat dobrou přípravu pro ledovcové túry, nechť raději absolvuje delší, specializovaný kurz. Naši horští vůdci nebo ČHS nabízejí solidní výcviky. Poté se vydejte na túry buď se zkušeným kamarádem nebo s řádně certifikovaným horským vůdcem či ověřenou cestovní kanceláří.

Co se týče tohoto campu a výcviku na ledovci v pátek odpoledne, zde pro počet lidí a markantně rozdílnou úroveň jejich kompetencí (dokonce absence dovedností jak se navázat na lano, znalosti uzlů či slaňování) neměl cvičitel prostor naučit postup na ledovci nebo záchranu po pádu do trhliny. Jednalo se pouze o předvedení, které pro nedostatek času nemělo metodický postup. Teoreticko metodická přednáška se neuskutečnila žádná.