Fanky, osli, Zamok
Fanky, osli, Zamok
Viktor Kuna
Už je tomu skoro rok, co jsme se s Evou vydali na tři a půl týdne do Tádžikistánu, a to do Fanských hor, které leží v jeho západní části a je částí horského masívu, které se také říká Pamir Alai. Naše výprava byla pro mne velkým zážitkem a dnes mne baví přemýšlet, co ve mně z tehdejšího putování a lezení zůstalo za dojmy.
Kdyby se mne někdo zeptal, co je mým nejsilnějším dojmem či vzpomínkou ve spojení se slovem Tádžikistán, odpověděl bych: „Srdeční Tádžici, bez zábran drzá pouliční policie a zanedbanost země, kam se člověk ohlédne“, a kdyby se mne někdo zeptal, co byl můj nejsilnější dojem z hor, řekl bych, že ty nádherné pohledy na jezera pod ledovci a v údolích a vidět, jak žijí tamější pastevci a především jejich malé děti.
Snad co mne nejvíc žralo, bylo to bezostyšné vydírání řidičů policií, kterého si člověk všimne už po hodině strávené na ulici v Dušanbe, nebo když jedete v autě a policie Vás třikrát do hodiny zastavuje a vyžaduje od řidiče peníze, aniž by ten udělal sebemenší přestupek. Žádný přestupek ani není diskutován, jen „Dej peníze". A řidiči platí, jinak by měli další problémy.
Základní servis jsme měli zařízený přes místní organizaci. A nelitovali jsme. Vše klapalo. Čekali nás na letišti, zařídili formality a hurá z Dušanbe do hor do Alaudinu.
Cesta dvacet dva let starou, nebo spíše jak říkali, ještě mladou terénní Nivou, trvala téměř 7 hodin. Po asi hodině však končí asfalt a Niva se propadá, poskakuje, kymácí a řítí do všech stran při rychlosti asi 20 až 30 km v hodině. Toto auto v sezóně údajně mezi horami pendluje několikrát týdně. Prý žádný terénní Japonec by to více jak 2 sezóny nevydržel. Do té Nivy prý vpálí nějaký ten další šroub a zase drží a jede. Nejsilnějším zážitkem bylo projetí tunelu, ve kterém je permanentně voda do výšky až půl metru. Tento tunel je dlouhý něco přes 8 km a přes den je zavřený, jelikož tam pracují čínští vězni, kteří se ho - zřejmě naprosto marně - již několik let snaží opravit. Neumím si představit, co bychom tam dělali, kdyby se zrovna v tunelu porouchalo auto. Vše neosvětlené, daleko od města, plno vody.
Další poznávací zážitek byly jejich benzínové pumpy. Nalévání benzínu do auta kbelíkem jsem na pumpě opravdu viděl poprvé v životě.
Tedy pozdě v noci jsme dorazili do tábora, postavili stan a ráno nás čekalo velmi srdečné uvítání šéfkou tábora, Ruskou, Rufinou Grigorjevnou. Bývalou horolezkyní s titulem „Mistryně sportu SSSR“, tehdy jednasedmdesátiletou mezinárodní rozhodčí v horolezectví a bývalou profesorkou ekologie na Moskevské univerzitě. Paní Rufina se opravdu stará, aby všichni v táboře měli, co potřebují, a cítili se tam dobře. Nabízí též poradenství, co se týče hor a možných výstupů, vlastně se tak pořád stará, jak se v táboře máte a jestli Vám v rámci možností nic nechybí.
Tábor tvoří několik jednoduchých baráčků, ve kterých se dá bydlet, stylová jídelna a velký prostor pro stany na louce, kterou protéká širší potok z jezer Alaudin. Kromě v domečcích, kde večer je trochu teplé, jsou tu sprchy jen se studenou vodou. V táboře si je možné dopředu objednat polopenzi nebo občas i oběd, jinak jídlo se v táboře koupit nedá. To jsme vezli z Prahy a nakoupili ještě v Dušanbe.
Setkání s několika dalšími Rusy, co se týče jejich národního velikášství a dogmatismu, bylo zase nějak typické. V těch dnech, v polovině srpna 2008, byl zrovna aktuální Rusko-Gruzínský konflikt, kdy Ruská vojska vtrhla do Gruzie (9. 8. 2008) a západ se postavil na stranu Gruzie. Již tehdy v letadle jsme vyslovili s Evou domněnku, zdali ruská vojska nebyla v Osetii dříve, než Gruzínci zaútočili na Cchinvali, což dnes ostatně potvrzují některé nahrávky telefonních hovorů pohraničníků, jak jsem se dočetl v zahraničním tisku a řešili v Ženevě. Radio Rasija, snad jediná dostupná ruská stanice ve Fankách, tehdy hlásilo, jak Gruzínci jsou špatní a násilní, jak okupují Abcházii a autonomní Jižní Osetii co se dá, a tvrdilo, že bez ozbrojeného Rusa se spravedlivé vyřešení konfliktu zase neobejde. A tak několik Rusů, když zjistilo, že jsem Čech, se hned do mne pustilo, mluvili se mnou jak s nepřítelem, a jako důvod svého postoje ke mně uváděli členství ČR v NATO. Dříve nás prý zachraňovali, téměř živili a dnes jim to takhle vracíme. Na chvíli jsem měl po náladě, hlavně když jsem zase pochopil, že běžný Rus ještě nepochopil.
První čtyři dny jsme věnovali léčení horečky a průjmu a zároveň aklimatizačním túrám do sedel nad údolím Alaudin, jako např. sedlo Chapdara, Alaudin, Jonat a Laudan, vždy do výšky téměř 4 000 m.
V den našeho příjezdu se na stěně Piku Energia zranila Litevka. Kámen jí zasáhl pánevní kost. Strávila tam ve výšce skoro 5 000 m s pomocí skupiny 2 noci, než se Rufině podařilo přemluvit z Dušanbe vrtulník, aby pro ni přiletěl a dopravil do nemocnice. Problém spočíval v tom, že litevská pojišťovna se s Tádžickou leteckou službou nedokázala dříve domluvit. Litevská ambasáda prý údajně již prosila americkou armádu v Afgánistánu, aby ji vrtulníkem z hor vyzvedli, že její stav již začíná být kritický. Ti prý pomoc neodmítli, ale Tádžici se pak rychle rozhodli pro ni letět.
Další den již naši rakouští přátelé, Oliver a jeho kamarádi, Jörg, Fritz a Christian s manželkami, po týdenním treku v západní části Fanek do Alaudinu také dorazili. Ten večer se v táboře konala taková trochu kulturní akce, a to odkrytí pamětní desky Jurimu Vizborovi (1932-84). Vizbor byl v bývalém Sovětském svazu známá osobnost, herec (např. role Bormana v Sedmnáct zastavení jara), básník, skladatel písni a především zakladatel v jednom městě na Volze avantgardního studentského festivalu, který se dařilo pod různými záminkami, než ho pozdní Brežněvovský režim zakázal, několik let provozovat. Vizbor byl také horolezec a často do Fanských hor jezdil. Jeho písně i básně se několik lidí v táboře pořád učilo a při odkrytí desky se uskutečnil takový malý open-air koncert, na který jsme byli Rufinou pozváni. A když následující den manželky odjeli přes Samarkand do Vídně, vydali jsme se, tedy v šesti, na výstup jedné z okolních pětitisícovek, na „Zamok“, podle ruské klasifikace obtížnosti 2A, 5 070 m.
Byla to ze začátku legrace v podobě zapůjčení věčně neposlušných a paličatých oslů, kteří nám nesli první den věci a byli poháněni sotva desetiletými Tádžiky. Jinak nádherný trek údolím kolem krásně čistých jezer k jezerům Mutnyi, kde jsme postavili stany, přečkali noc a malé noční sněžení. 
Osli byli dost podstatný prvek našeho putování. Asi třikrát jsme si je na první den túr pod kopec najali a trápili se, aby šli, kam mají, a dále kvůli nim musí člověk skoro každou vodu v údolí před převařením dezinfikovat, jelikož nechávají v Alaudinu nápadné stopy úplně všude, takže se stále připomínají.
Výstup na Zamok od jezer Mutnyi jsme rozložili do dvou dnů. První den jsme došli po ledovci, který je dnes již úplně zakryt spadlým kamením, pod skalní stěnu do výšky 4360 m. Zde jsme přespali, ráno zanechali stany a druhý den brzo ráno vyrazili na horní, již krásně čistý ledovec, a zde kolem seraků a trhlin dorazili na vrcholové plato Zamku. Celý den bylo krásně, tak jsme si to opravdu užili.
Po dni odpočinku u Mutných se Eva s Oliverem, Jörgem a Christinem vydali na čtyřdenní trek přes sedlo Chimtarga k jezeru Bolshoj Alio a přes sedla Dvojnoj a Chapdara zpět. Kvůli zranění kolene jsem ještě den u jezera lenošil a pak se se mnou Fritz vrátil do tábora Vertikal-Alaudin. Nicméně Voltaren a ortéza pomohly a tak jsme se hned vydali na delší jednodenní trek přes sedlo Laudan k jezerům Kulikalon a další den jsme vystoupili na vrchol Ruzi-Ravat, 3 800 m. Vrchol tvořilo milé skalní lezení, asi tak III. UIAA na tři délky lana s krásným výhledem na okolní pětitisícovky a jezera pod námi.
Další dny Rakušani realizovali ještě třídenní trek do údolí Imat pod vrcholy Balshoj a Malyj Ganza, Eva zdolala s jedním Rusem ještě čtyřtisícovku Pik fyskultury a sporta a poté jsme se s Evou také vydali do krásného údolí Imat, kde jsme také pobesedovali s místními pastevci v jejich osadě, a další den k jezeru Iskanderkul. Obojí stálo za to. A byl konec. Jeden den jsme si nechali na prohlídku Dušanbe a o pár kilo lehčí jsme se vraceli přes Sankt Petersburg a Vídeň domů. 
.....ve fotogalerii pár dalších fotek
